MÁME JEŠTĚ VŮBEC CO ŘÍCT?

22. 11. 2020

„Má smysl ještě něco říkat? Nebylo už vše řečeno, … vlastně několikrát? A jaký má smysl si neustále dokola připomínat stále se opakující moudra a rady? Vytvářet opět další, ale vlastně ničím nový obsah? O čem to je, psát blogy, sdílet myšlenky, zabývat se tím, co bylo už popsáno většími učenci a mudrci a vůbec…“ Zarazila jsem se. „Co si o sobě myslím, když vnímám smysl v tom přinést jen něco nového?“  A vlastně mi to přijde celkem domýšlivé. A tak se musím vrátit opět na začátek.

Snad ani není důležité sdílet, kam jsme došli, na co jsme přišli a jaký smysl má náš vlastní vesmír. Algoritmus, kterým jsme přišli na něco, co se blíží udržitelnému životnímu štěstí a spokojenosti není reprodukovatelný. Není možné, abychom se poučili z cizích chyb stejně jako z cizích rad. Sama u sebe vnímám pochopení mnohých rad až retrospektivně. Pokorné ustoupení vlastní tvrdohlavosti a vnesení přípustky, že jsem neměla pravdu.

A proto nemá valnou cenu generovat moudra, která nejsou plodem naší vlastní zkušenosti, ale jen reprodukcí zkušenosti někoho jiného. V ten okamžik to pak není reprodukce, ale na základě zcela odlišných zkušeností jen vyvrcholení ve stejný závěr, který tím neztrácí hodnotu, ale naopak.

Proto si myslím, že sdílený obsah by neměl být návod na štěstí. Ale jediný způsob, jak někoho obohatit, je prostě sdílet proces, cestu, okolnosti, které vedly k tomu, kým jsem dnes. Takový obsah může být inspirativní, nadějeplný, motivační a být třeba i příčinou změny života a přeměny člověka.

Lucie Chocholová

Doporučené příspěvky

404 - Nenalezeno

Nenašli jsme nic, co by odpovídalo vašemu hledání. Zkuste upřesnit hledání nebo využijte hlavní menu k navigaci na webu.